Po revoluci přišlo něco, co jsme do té doby neznali. To něco se nazývá život na dluh. Zatímco "za komunistů" každý hospodařil s tím co měl a dluhy lidí i státu byly minimální (státní dluh byl dokonce nulový, naopak nám některé státy dlužily), po revoluci jsme se začali zadlužovat a na dluh financovat růst životní úrovně. Dluhy se začaly tvořit všude. Jednotlivci si kupovali drahá auta na leasing, půjčovali si na rozjetí podnikání, na lepší bydlení. Získat půjčku bylo jednoduché. Málokdo si ale uvědomoval, že každou půjčku bude nutné dřív nebo později splatit včetně úroků.
Potom přišlo probuzení. Mnoho lidí přestalo být schopných svoje dluhy platit. Firmy začaly ve velkém bankrotovat. Tím se i banky, které jim půjčily, dostaly do finančních problémů. A v této chvíli zasáhl stát. A zasáhl nejhůř jak zasáhnout mohl. Zjednodušeně řečeno, dluhy bank převedl na nás všechny. Místo aby nechal některé banky zkrachovat, převzal od bank nedobytné úvěry. A tak začala kapitola České republiky která by se dala nazvat též cestou do pekla. Politici se naučili, že není nutné šetřit. Chybí na něco ve státním rozpočtu peníze? No tak zvýšíme státní dluh! I když jsme prožívali hospodářský růst, stalo se každoroční zadlužování státu samozřejmostí. A tak se stalo, že dnes máme dluh před jeden bilion korun. Pro ty co si nerozumí s čísly: jeden bilion je tisíc miliard. Jedna miliarda je tisíc milionů. Ohromná částka.
Co to ale znamená pro nás všechny? Státní dluh tak na konci roku 2010 zřejmě stoupne na 1,42 bilionu korun, což je téměř 40 procent HDP. HDP, hrubý domácí produkt jsou, zjednodušeně řečeno, peníze z daní s kterými stát každý rok hospodaří. Z HDP se platí všechno, i úroky ze státního dluhu. A ty každým rokem rostou. Už tento rok budeme platit na úrocích za státní dluh nejméně 45 miliard korun. Je logické, že čím větší úroky budeme platit za náš dluh, tím méně nám zůstane na provoz státu. Stát nám bude míň dávat, ale aby mohl splácet dluh, bude po nás víc chtít. Vyšší daně, vyšší poplatky za všechny služby které byly dřív levnější nebo zadarmo. Dluh stejně pořád poroste a dostaneme se do spirály, ze které už nebude úniku. Už dnes je dluh na úrovni 40% HDP. To znamená, že bychom museli dát 40% všech peněz vybraných na daních na zaplacení dluhu. To ale není možné, protože stát má určité závazky, které nemůže jen tak obětovat na splacení dluhu.
Známe fakta a teď si musíme říct, jak z toho ven.
První naprosto logické opatření: začít šetřit. Otázka je, kde? Začít se musí ve státní správě. ČR má hrozivě přebujelou administrativu. Na co stačí třeba v USA jeden člověk, u nás dělá 20 lidí. Vše je schválně komplikované aby bylo nutné zaměstnávat co nejvíc úředníků. Odvody všech daní a poplatků se musí zjednodušit. Potom propustíme přebytečné úředníky z jejich teplých místeček a ušetříme hodně peněz.
Druhým zásadním opatřením by mohlo být zrušení, nebo zásadní zeštíhlení armády a zrušení některých výsad armádních zaměstnanců. Vím, tohle je hodně kontroverzní téma. Ale popravdě, na co živit desítky tisíc lidí, kteří jsou pro naši republiku naprosto zbyteční? Proč utrácet za provoz armády stovky miliard ročně? Proč platit výsluhu třeba 50 tisíc měsíčně člověku, který celý život proseděl v kanceláři a válku viděl jen v televizi? Nebylo by efektivnější tyto peníze využít jinak? Kdy za poslední roky se stalo, že jsme armádu potřebovali v ČR? Možná při povodních, ale to byla armáda schopna vyčlenit na pomoc pouze asi 1% všech lidí zde zaměstanných. Co ti ostatní? Opravdu je tak důležité platit za každý den mise v Avghánistánu miliony korun z našich daní? Nakupovat stovky transportérů za miliardy? Hrozí snad ve střední Evropě nějaký válečný konflikt abysme si museli živit tak velkou a drahou armádu?
Třetím opatřením je zavedení institutu osobní odpovědnosti všech lidí hospodařících s penězi státu. tozn. penězi nás všech. Kdo hospodaří s penězi, musí mít odpovědnost a to nejen politickou. Dnes je praxe taková, že vláda ani státní úřednící nejsou třestně odpovědní za svoje špatná rozhodnutí kterými poškodili stát. Takže se velmi často dopouštějí korupčního jednání. Princip bývá jednoduchý. Na nižších úrovních se vypíše zakázka tak, aby ji mohla splnit jen jedna, předem vybraná firma. Cena této zakázky je potom mnohem vyšší než kdyby došlo k soutěži. Za to potom odpovědný úředník obdrží peníze, za které si postaví dům nebo koupí byt na Floridě a všem se může smát. Kde najednou vzal tolik peněz, to se přece nebude zkoumat. Podobně to funguje i ve vysoké politice, kde se přijímají zákony na objednávku vlivných firem. Lobbisté zcela veřejně nabízí úplatky poslancům. Tu teplé místečko ve správní radě, tady zase pár milionů na konto ve Švýcarsku. Institut osobní odpovědnosti by znamenal, že po prošetření nezákonného jednání úředníka by dostal úředník vyčíslenou ztrátu k úhradě. Byl by jemu a každému, na koho poslední dobou něco převedl, zabaven veškerý majetek. Dnes, kdy je odpovědnost prakticky nulová, úředníkům nic nebrání v nezákonném chování a okrádání nás všech. V nejhorším případě se dnes úředník přesune někam jinam, ale miliony co získal na úplatcích už mu nikdo nevezme. Proč by tedy příště zase nepodepsal nějakou pro stát nevýhodnou zakázku nebo neprozradil nějaké tajné informace?
Ještě jeden postřeh k zadlužování státu bych měl. Většina lidí si myslí, že Romové jsou hloupí, protože si půjčují od lichvářů peníze, které potom nejsou schopni splácet. Tyto peníze využijí třeba k naházení do výherních automatů. Ale nechová se celý náš stát úplně stejně? Kvůli jakým nesmyslným výdajům se zadlužujeme my všichni? Skutečně se máme tak dobře aby to ospravedlnilo dluh téměř 1,5 bilionu korun?
Více informací o státním dluhu a jeho rizicích se dočtete například zde. Nedoporučuji stránku otevírat, pokud si nechcete ještě víc zkazit náladu...