Četl jsem, že po sametové revoluci se zvedla naše životní úroveň. Jinak řečeno, jsme teď prý bohatší. Ale je to pravda? Není to naše bohatství jenom naleštěná bída?
Situace: máme 2 jedince. Ten první jezdí autobusem a má v kapse 200 Kč. Nemá žádné dluhy. Ten druhý jezdí autem, má v kapse 500 Kč. Ale zároveň dluží dalších 500 tisíc korun, aniž by měl něco v této hodnotě. Kdo je bohatší? Ten, kdo na první pohled bohatší vypadá, nebo ten, kdo má víc peněz? Přece dluhy jsou záporné bohatství. Abysme bohatství získali, musíme se dluhů nejdříve zbavit.
Tím se vracím k otázce v nadpisu. Jsme teď bohatší? Za komunistů náš stát neměl žádný dluh. Teď máme dluh 1,5 bilionu korun. Bilion je tisíc miliard. Miliarda je 1000 milionů. Má náš stát nějaký majetek, který by vyrovnal či ospravedlnil tento ohromný dluh? Nemá. Znamená to tedy, že teď jsme mnohem chudší než za komunistů. A co víc. Za komunistů, pokud by se zavřely hranice, nic by se nestalo. Byli jsme zcela soběstační. Vypěstovali jsme dost potravin, vše jsme vyráběli, nic nebylo potřeba dovážet. Teď jsme zcela závislí na dovozu. Svoje továrny jsme zavřeli a přestavěli jsme je na sklady dovozového zboží. Pokud by dovoz vyschnul, jsme vyřízení. Mnoho věcí už vyrobit ani nedokážeme, technologií jsme se hloupě vzdali. Zatím naše peníze v zahraničí chtějí. Myslím v zahraničí, kde mají výrobní prostředky. Co až naše peníze chtít nebudou, protože už nebudeme vyrábět nic zajímavého a budeme tu jenom kšeftovat se zbožím vyrobeným jinde? Potom budeme muset začít zase od začátku. Jestli nám to ovšem bude umožněno. Jestli se dříve ve vlastní zemi nestaneme nevolníky korporací a bank, kterým dlužíme. Tak jako se to stane Řecku. Zahraniční bankéři si rozeberou vše, co má ještě nějakou hodnotu. Lidé budou dál žít ve své zemi, ale už jim tam nebude nic patřit. Za všechny služby budou platit novým pánům tolik, kolik tito noví páni budou chtít. A oni je za to nechají přežívat. Uvedu příklad. Řecko bude muset prodat veškeré vodovody a kanalizace Německu. Německý vlastník potom zvedne cenu vodného a stočného na nějakou absurdní hodnotu. Co se potom stane? Vůbec nic. Lidé to budou muset platit. Pokud náhodou politici schválí zákon, který bude zisky soukromé zahraniční firmy omezovat, následná prohraná arbitráž jim jasně připomene, že jsou zcela bezmocní. Jaké jsou další možnosti? Už zbývá jen občanská neposlušnost a revoluce. Jen je otázka, zda k takovému krajnímu řešení bude mít dnešní on-line generace odvahu.